O akordeonu
Akordeon je úžasný nástroj, což vám potvrdí nejen interpreti, kteří jej ovládají, ale i posluchači.
A čím je akordeon tak výjimečný? Pro posluchače jistě svým charakteristickým a krásným zvukem. Zvuk akordeonu je možné také během hry modifikovat použitím registrů, podobně jako u píšťalových varhan. Aby u akordeonu zazněl tón, je třeba, opět podobně jako u píšťalových varhan, proudění vzduchu. V akordeonu ovšem nejsou vestavěny píšťaly, ale hlásky s kovovými jazýčky, které se prouděním vzduchu rozechvějí a vydávají tón. Každý jeden tón v rozsahu akordeonu má dva jazýčky přinýtované na jedné hlásce - každý z jedné strany. Takže jeden zní při roztahování měchu, druhý při stahování - přitom oba dva jsou naladěny na stejný tón. Hlásky v tónovém rozsahu nástroje jsou seřazeny do hlasových řad, osazených na kobylkách, kterých je v nástroji více. Hlasová řada se zjednodušeně označuje také jako hlas. Hlasové řady, respektive koblyky a mechaniky jsou instalovány jak v pravé, tak v levé části nástroje, které jsou spojeny měchem, jež dodává vzduch do obou částí nástroje; akordeon jsou de facto dva, na sobě nezávislé hudební nástroje. Levou rukou ovládáme měch a současně basovými knoflíky na basové skříňce hrajeme zpravidla doprovod, kdežto pravou rukou melodickou část skladby. Po stisknutí knoflíku nebo klávesy se otevře příslušná klapka a pustí vzduch k danému hlásku, který rozechvěním vydá tón.
Počet hlasových řad (hlasů) akordeonu se může lišit pro pravou a levou část (ruku). V pravé ruce (melodické části) jsou obvykle 2 až 4 hlasové řady (hlasy) výjimečně 5, v levé ruce obvykle 4 až 5, vyjímečně až 7 hlasových řad.
Více hlasových řad vestavěných v akordeonu poskytuje nástroji jednak silnější tón - může hrát více hlasových řad dohromady - jednak různými kombinacemi hlasů dosáhneme změn zvuku nástroje. U akordeonů v pravé ruce máme hlas hluboký, střední a vysoký - 16 stop, 8 stop, 4 stopy. Stopy jsou převzaté ze značení varhanních rejstříků, kde největší (nejdelší) píšťaly mají nejhlubší tón zní nejhlouběji a naopak. Střední hlasy, tedy 8 stop mohou být a většinou i jsou u akordeonů zdvojeny nebo dokonce ztrojeny. Zdvojení stejných 8 stopých (středních) hlasů umožňuje záměrně a nepatrně rozladit jednu z těchto řad oproti druhé, jež zůstává naladěna zcela přesně. Tak vznikne pro akordeon charakteristické tremolo, výchvěv a pronikavější tón. Pokud má nástroj pro střední oktávu tři hlasy, má oboustranné tremolo (ladění musette), kdy jeden hlas je rovný, druhý je naladěn nepatrně výš a třetí nepatrně níž než hlas rovný. Spodní a horní hlasy, resp. nízké a vysoké) jsou zastoupeny u akordeonu jen jednou hlasovou řadou. Menší nástroje nemusí mít čtyři hlasové řady, například tříhlasé akordeony v pravé ruce mají dva hlasy střední oktávy (tremolo) a hlubokou (dolní) oktávu. Velikost nástroje a také jeho přípustná hmotnost limituje určuje použitý rozsah tónů v pravé ruce, počet basů, počet hlasů.
Pokud jde o basovou část akordeonu, je velmi variabilní. Menší nástroje mají 72, 80 nebo 96 basových knoflíků, velké nástroje mají 120 basů i víc. Malé nástroje, zejména pro děti, mají 72, 60 basů a méně. Menší počet basových knoflíků znamená menší rozsah mechaniky a tím lehčí nástroj. Na velké nástroje samozřejmě nemohou hrát děti, ale tyto pro svou hmotnost, zpravidla nad 10 kg, nejsou vhodné ani pro dospělé, pokud chtějí hrát ve stoje., což je velmi namáhavé i u lehčích nástrojů. Děti by ve stoje neměly hrát vůbec ani s velmi lehkých nástrojem. Kromě standardních basů mají - zpravidla větší nástroje - k dispozici i basy melodické (barytonové), které mohou být na nástroji přítomny ještě v dalších řadách knoflíků mimo basů standardních, anebo u nástrojů vybavených konvertorem se využijí řady standardních basů, přičemž lze přepínat mezi standardními a melodickými basy.
Akordeony dělíme na knoflíkové a klávesové, hra podle toho, na který z nich hrajeme vyžaduje odlišnou techniku a prstoklad hry pravou rukou. Tastatura pro levou ruku je pro oba typy akordeonů totožná. Akordeonisté se proto dělí do tří skupin, na ty, kteří hrají na klávesové akordeony, na ty kteří hrají na knoflíkové akordeony a na ty, kteří ovládají hru na oba systémy. Bez předchozí průpravy nelze na jiný systém, než na který hrajeme, přecházet. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak systémů řazení knoflíků u knoflíkových akordeonů je více, z nichž dva nejpoužívanější jsou systém B a systém C. V našich končinách je historicky nejrozšířenější systém B, tj. Griff B, který poznáme na první pohled tak, že v první řadě se střídají vždy tři bílé a jeden černý knoflík, kdežto u řazení Griff C se střídají v první řadě vždy dva bílé a dva černé knoflíky. Černé knoflíky jsou půltóny stejně jako u klaviatury. Pokud ovšem knoflíkový akordeon má všechny knoflíky v pravé ruce stejné barvy, použitý Griff zůstává na pohled skryt. Také u hráčů na knoflíkový akordeon nelze jednoduše přejít z jednoho systému do druhého, jsou zde odlišné prstoklady. Z důvodu historického rozšíření akordeonů sytému Griff B u nás, doporučuji zůstat u tohoto systému. U klávesových nástrojů nehrozí žádné nebezpečí více systémů a výhodou může být i to, že si stejným prostokladem pravé ruky zahrajeme i na jiné klávesové nástroje.
Klávesové akordeony oproti knoflíkovým mají menší rozsah tónů v pravé ruce, nebo při stejném rozsahu jsou větší. Knoflíkové jsou zase těžší vzhledem k porovnatelným klávesovým, neboť mechanika knoflíků je komplikovaná a těžká.
Při hře na klávesový akordeon je dobré, že se dle vystupujících kláves půltónů můžeme v klaviatuře orientovat poslepu, u knoflíkového nástroje toto není možné, půltóny i celé tóny jsou ve stejné výškové úrovni, nicméně novější knoflíkové nástroje mají pro hmat značené knoflíky. Knoflíkový akordeon dává možnost pouhým posunem pozice ruky transponovat celou skladbu do jiné tóniny, umožňuje rychlejší hru, nevyžaduje velké rozpětí prstů. Obé má své výhody a nevýhody, jako ostatně vše.